Evropa je dnes vůči externím šokům v dodávkách energie výrazně odolnější než v roce 2022. Prudké omezení dovozu ruských fosilních paliv totiž odstranilo nejzávažnější energetickou zranitelnost Evropské unie, tedy vysokou závislost na jediném geopoliticky problematickém dodavateli. To však neznamená, že Evropa dosáhla skutečné energetické bezpečnosti. Rizika se pouze přesunula do složitějšího prostředí charakterizovaného vyšší závislostí na globálně obchodovaném LNG, elektrickými sítěmi zatíženými rychlou elektrifikací a koncentrovanými dodavatelskými řetězci.

Od roku 2022 se evropská zranitelnost vůči energetickým rizikům významně změnila. Závislost na Rusku nahradilo širší spektrum dodavatelů, přepravních koridorů a mezinárodních trhů. Tento model je bezpochyby bezpečnější než předchozí stav, avšak Evropská unie zůstává citlivá na technická selhání infrastruktury, úzký kruh dodavatelů nebo intenzivní konkurenci o energetické suroviny na světových trzích.

Nejlépe je tento posun podle bruselského think tanku TEPSA (Trans European Policy Studies Association) patrný u zemního plynu. V roce 2025 pocházelo přibližně 52 % dovozu zemního plynu do Evropské unie z Norska, následovaného Alžírskem s podílem 17,4 % a Ruskem s 10,4 %. Norsko je stabilním a spolehlivým partnerem, takže současná výše dodávek nepředstavuje srovnatelné geopolitické riziko jako někdejší závislost na Rusku. Přesto však Evropa zůstává vystavena možným technickým poruchám, náhodnému poškození nebo úmyslným útokům na infrastrukturu, která tento plyn přepravuje.

Významnou roli v evropské energetické transformaci sehrál také zkapalněný zemní plyn (LNG). Jeho podíl na dovozu plynu do Evropské unie vzrostl z přibližně 20 % v roce 2021 na zhruba 45 % v roce 2025. Zatímco v roce 2021 pocházelo ze Spojených států přibližně 28 % evropského dovozu LNG, v roce 2025 již americký podíl dosáhl více než 56 %. Rusko zároveň zůstalo druhým největším dodavatelem LNG s podílem přibližně 14 %.

Jak ukazuje vývoj podílů hlavních dodavatelů LNG do EU v letech 2021 až 2025, Spojené státy se staly dominantním zdrojem evropského LNG, zatímco význam Ruska dlouhodobě klesá. Americký plyn tak sehrál klíčovou roli při nahrazování ruských dodávek přepravovaných potrubím. Zároveň však rostoucí závislost na jednom hlavním dodavateli a na cenách utvářených konkurenčním globálním trhem vytváří nová rizika, která souvisejí s koncentrací dodávek u jednoho prodejce i fungováním mezinárodních trhů.

Evropu mohou proto nemile postihnout nejen změny v politice dodavatelských zemí nebo obchodních vztazích, ale také narušení provozu zkapalňovacích terminálů, námořních tras či dovozních zařízení. Problémy v klíčových námořních dopravních křižovatkách mohou snížit globální dostupnost LNG a zvýšit evropské ceny energie, aniž by Unie přišla o jediného přímého dodavatele.

Diverzifikaci dodavatelů nelze z tohoto důvodu zaměňovat za energetickou nezávislost. Přestože Evropská unie výrazně snížila svou závislost na Rusku, v roce 2024 stále pokrývala přibližně 57 % své energetické spotřeby prostřednictvím čistého dovozu, přičemž dominantní část těchto dovozů tvořila fosilní paliva. Energetická bezpečnost závisí jak na počtu dodavatelů, tak rovněž na schopnosti rychle mobilizovat alternativní zdroje energie, přepravní kapacity a opatření ke snížení spotřeby v případě výpadku významného dodavatele nebo důležité infrastruktury.

Současně se snahou o diverzifikaci Evropská unie urychlila přechod k nízkouhlíkovým zdrojům energie. Nejvýraznější pokrok byl zaznamenán ve výrobě elektřiny. Podíl obnovitelných zdrojů na hrubé výrobě elektřiny vzrostl z 38 % v roce 2021 na 48 % v roce 2024. Data ukazují, že obnovitelné zdroje se staly dominantním zdrojem evropské elektřiny, zatímco význam uhlí a dalších pevných fosilních paliv výrazně klesl.

V širším energetickém systému však přechod probíhá podstatně pomaleji. Obnovitelné zdroje sice zvýšily svůj podíl na celkové spotřebě energie z přibližně 17 % v roce 2021 na 20 % v roce 2024, avšak ropa ve stejném období dokonce posílila z 34 % na 38 %, zatímco podíl zemního plynu poklesl pouze z 23 % na 21 %. Obě tato paliva nadále zůstávají zásadní pro dopravu, vytápění i průmyslovou výrobu a zároveň představují důležitou surovinu pro odvětví, jako je chemický průmysl, výroba plastů nebo hnojiv.

Evropa tedy dosahuje podstatně rychlejšího pokroku při dekarbonizaci výroby elektřiny než při snižování celkové závislosti ekonomiky na fosilních palivech. Tato skutečnost zároveň zvyšuje význam spolehlivé a odolné elektrické infrastruktury. Se vzrůstající elektrifikací dopravy, průmyslu a vytápění roste i význam nepřerušovaných dodávek elektřiny, což posouvá otázku energetické bezpečnosti od samotných paliv směrem k odolnosti elektrických sítí a decentralizovaných zdrojů energie.

Právě snaha o zvýšení energetické odolnosti kritické infrastruktury stojí také za rostoucím zájmem o malé modulární a mikrojaderné reaktory. Významným příkladem je americký program Janus, v jehož rámci americká armáda (U.S. Army) vybrala pět dodavatelů mikrojaderných reaktorů a každému z nich přidělila konkrétní vojenskou základnu. Ve spolupráci s agenturou Defense Innovation Unit mají být uzavřeny smlouvy v celkové hodnotě až 2,2 miliardy amerických dolarů.

Cílem programu je vybudovat, provozovat a dlouhodobě využívat mikrojaderné reaktory přímo na vojenských základnách. Ty mají zajistit bezpečné a spolehlivé dodávky elektrické energie nezávislé na externích sítích a zvýšit odolnost vojenské infrastruktury vůči narušením nebo krizovým situacím. Pro první fázi programu byly dle informací internetových stránek hartpunkt vybrány společnosti Antares Nuclear, BWXT Advanced Technologies, General Atomics Electromagnetic Systems, Radiant Industries a Westinghouse Government Services, které budou své technologie nasazovat na základnách Fort Bragg, Fort Campbell, Fort Hood, Fort Benning a Fort Drum.

Americká armáda chce v dlouhodobém horizontu a za podpory soukromého kapitálu vybudovat více než dvacet mikrojaderných reaktorů. První zařízení bude připojeno k síti do září 2028. Dan Driscoll z amerického ministerstva obrany uvedl, že cílem programu je posílit energetickou odolnost ozbrojených sil a zajistit spolehlivé dodávky elektřiny přímo na vojenských základnách, čímž se sníží závislost na potenciálně zranitelných civilních elektrických sítích.

Program Janus navazuje na předchozí zkušenosti amerického ministerstva obrany a ministerstva energetiky získané v rámci projektů Project Pele a Reactor Pilot Program. Na rozdíl od krátkodobých demonstračních projektů mají nové reaktory poskytovat elektrickou energii po řadu let při vysokém využití kapacity. Současně má být podporován rozvoj technologií, které budou moci najít uplatnění také v civilním sektoru.

Výběr lokalit probíhal přibližně rok a zohledňoval energetické potřeby jednotlivých základen i místní seismické a hydrologické podmínky. Bezpečnost přitom podle armády představovala nejvyšší prioritu. V dalších fázích programu budou vybrané technologie nasazovány také na dalších základnách americké armády a dalších složek ozbrojených sil.

Přestože evropská a americká situace mají odlišná východiska, spojuje je společný trend. Evropskou a americkou energetickou bezpečnost nedefinuje pouze dostupnost fosilních paliv, ale především schopnost energetických systémů zajistit nepřerušené dodávky energie i v prostředí rostoucích geopolitických rizik, technologické složitosti a narůstající závislosti společnosti na elektrické energii. Právě odolnost infrastruktury, diverzifikace zdrojů a schopnost rychlé obnovy provozu se stávají klíčovými prvky energetické bezpečnosti 21. století na obou stranách Atlantického oceánu.

Zdroj: Hartpunkt, TEPSA