Nejpozději od roku 2022, kdy Rusko zahájilo rozsáhlou invazi na Ukrajinu, patří mezi klíčová témata evropské politiky potřeba dohnat deficity v oblasti obrany a připravit se na možnost širšího vojenského konfliktu. Tato snaha však mimo jiné naráží na důsledky dlouhodobě nízké porodnosti v Evropě, která se dnes promítá do menších populačních ročníků mladých lidí ve věku zhruba 20 až 35 let. Právě tato věková kohorta přitom obvykle představuje páteř ozbrojených sil.

V Evropě se tato kombinace rostoucích obranných potřeb a dlouhodobého demografického úbytku nejvýrazněji projevuje v pobaltských státech. Estonsko, Litva a Lotyšsko leží v úzkém prostoru na hranici s Ruskou federací a dlouhodobě čelí ruskému tlaku pod prahem otevřeného konfliktu. Všechny tři státy mají velmi omezenou populační základnu: celé Pobaltí má jen o něco víc než 6 milionů obyvatel. V případě Estonska a Lotyšska situaci dále komplikuje početná ruskojazyčná menšina, jejíž vztah k obraně státu je méně jednoznačný než u většinové populace. Například výzkum z let 2022–2024 ukazuje, že ochota bojovat za Lotyšsko je u ruskojazyčných obyvatel přibližně o 66 % nižší než u většinové populace.

O to závažnější dopady mohou mít demografické změny, kterým Pobaltí čelí. Všechny tři státy od začátku tisíciletí ztratily významnou část obyvatel; v případě Lotyšska jde o více než pětinu populace. Plodnost v regionu patří k nejnižším v Evropě – v Estonsku se pohybuje pouze kolem 1,1 dítěte na ženu – a dlouhodobě ji doprovází emigrace, která se týká zejména mladší a vzdělanější části populace. Pobaltí tak stojí před otázkou, jak zajistit obranyschopnost v podmínkách prohlubující se demografické krize.

Povinná vojenská služba žen jako demografická nutnost

Jednou z možností je větší zapojení žen do obrany státu. V Lotyšsku toto téma v roce 2024 otevřel tehdejší velitel ozbrojených sil Leonīds Kalniņš a následně jej podpořil také ministr obrany Andris Sprūds. Od roku 2028 by se podle této úvahy mohla povinná státní obranná služba rozšířit také na ženy, zatím však nejde o definitivně schválené opatření. Hlavním argumentem je nepříznivý demografický vývoj a snaha dlouhodobě dosáhnout plánovaného počtu přibližně 4 000 branců ročně.

Podobným směrem se pravděpodobně vydá také Estonsko. O nutnosti většího zapojení žen do obrany mluvila Anu Rannaveski, ředitelka estonské Agentury pro obranné zdroje, která má na starosti odvody, nábor profesionálních vojáků i přípravu podkladů pro případnou mobilizaci. Podle Rannaveski je rozšíření povinné vojenské služby na ženy v dlouhodobém horizontu nevyhnutelné. Důvodem je demografický vývoj: zatímco v předchozích generacích se v Estonsku rodilo až 15 tisíc chlapců ročně, dnes je to pouze něco přes čtyři tisíce. Estonské obranné plánování přitom počítá s potřebou přibližně 4 100 branců ročně. Pokud tedy nemá docházet k výraznému snižování zdravotních a fyzických požadavků, nebude podle Rannaveski možné tyto počty dlouhodobě pokrýt pouze z mužské části populace. Nejde tak primárně o otázku genderové rovnosti, ale o personální nutnost.

Plán na rozšíření služby naráží na odpor veřejnosti

Největší překážkou tohoto opatření však může být nízká společenská podpora. V Lotyšsku podporovalo v roce 2023 povinnou vojenskou službu žen pouze 18 % respondentů, v Estonsku v roce 2021 dokonce jen 5 %. Důvody těchto postojů nebyly v dostupných průzkumech podrobněji zkoumány. Jako možná vysvětlení se nabízí konzervativní vnímání obrany státu jako mužské občanské povinnosti, odpor k samotnému principu povinné služby nebo přetrvávající představa vojenské služby jako převážně fyzicky náročné bojové činnosti. Ta ovšem neodpovídá šíři rolí, které moderní ozbrojené síly nabízejí – od zdravotnictví a logistiky přes technické a kybernetické pozice až po podporu teritoriální obrany.

Výrazně vyšší podporu mezi občany má dobrovolná vojenská služba žen. Oba státy tuto možnost mladým ženám nabízejí, zájem však zatím zůstává omezený. V Lotyšsku tvoří ženy jen malou část dobrovolníků; pro letní nástup v roce 2026 se jich přihlásilo pouze 58 z celkových 1 727 dobrovolníků. Podobná situace je v Estonsku, kde jsou počty dobrovolnic nejen nízké, ale v posledních letech dokonce postupně klesají. Dobrovolný model tak zatím sám o sobě nevytváří dostatečně širokou personální základnu, zatímco případné zavedení povinné služby by mohlo narazit na výrazný společenský odpor, včetně odporu části samotných žen, kterých by se tato povinnost bezprostředně týkala.

Co z pobaltské debaty plyne pro Česko

Postoje české společnosti se v tomto ohledu pobaltským zemím podobají: povinnou vojenskou službu i pro ženy podporuje pouze 9 % populace. Česko sice nemá dobrovolnou základní vojenskou službu pro ženy ve stejném smyslu jako Estonsko nebo Lotyšsko, ženy se však mohou zapojit do profesionální armády, aktivní zálohy nebo dobrovolného vojenského cvičení. Právě aktivní záloha představuje pobaltskému modelu dobrovolného zapojení civilistů nejbližší českou obdobu; ženy v ní však tvoří pouze přibližně 10 %. Česká situace není bezpečnostně ani demograficky tak vyhrocená jako v Pobaltí. Pokud by však i v Česku v budoucnu vznikla potřeba výrazněji rozšířit zapojení žen do obrany státu, bude užitečné pozorně sledovat estonské a lotyšské zkušenosti.

Zdroj: European Journal of International Security, Estonian World, ERR News, Latvian Public Service Media, The Baltic Times, Kaitseministeerium, CEPA, Median, Army.cz