„V Bundeswehru jsem našel to, co jsem hledal,“ říká Slovák, bývalý výsadkář Bundeswehru

 18. 04. 2021      kategorie: Rozhovory

Narodil se na Slovensku, ale velkou část svého mládí prožil v Německu. Tam v roce 2001 narukoval do armády, která se následně stala na několik let i jeho zaměstnáním. Dnes, několik let poté, co Bundeswehr opustil, pořád vzpomíná na to, co jako voják zažil a ze svých zkušeností těží i dnes v soukromém životě. Dnes pracuje v bezpečnostním sektoru a pro povahu svého povolání si přál zůstat v anonymitě. I tak se ale Slovák, kdysi profesionální výsadkář Bundeswehru, podělil o své zkušenosti, vzpomínky a pohled na vojenský život.

bw_01Foto: „V Bundeswehru jsem našel to, co jsem hledal,“ říká Slovák, bývalý výsadkář Bundeswehru (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany Německa

Proč jste si pro své působení v německé armádě zvolil právě výsadkářskou jednotku Bundeswehru? Měl jste k tomu nějaké konkrétní důvody?

Vůbec ne. Když jsem byl mladý, hledal jsem své místo ve světě. Ve škole se mi příliš nedařilo, k tomu se přidaly i problémy doma a měl jsem touhu zažít něco jiného, výjimečného. V roce 2001, kdy jsem do armády nastoupil, ještě byla vojenská služba v Německu povinná a řekl jsem si, že absolvování jenom základní povinné vojenské služby, která trvala rok, je hloupost. Neviděl jsem totiž tehdy smysl v tom absolvovat vojenskou službu a pak odejít do civilu a chtěl jsem tedy v armádě působit déle. Ostatně i moje máma poukázala na možnost stát se vojákem a v rámci toho si dodělat školu, nebo se vyučit nějaké profesi.

Tehdy byla možnost podepsat kontrakt s armádou na období 4, 8 a 12 let. Rozhodl jsem se pro kontrakt na 4 roky a šel jsem do rekrutačního centra Jih, které bylo v Mnichově. Absolvoval jsem tam testy fyzické i IQ testy. Ty pro mě nebyly osobně příliš náročné a po jejich splnění si mě pozval kapitán a zeptal se, ke komu bych chtěl jít. Díval jsem se na to tak, že pokud mám být v armádě nadcházející 4 roky, chtěl bych zažít něco výjimečného a speciálního. Zvolil jsem si speciální jednotky. Pamatuji si, jak se kapitán pousmál a řekl, že pokud chci jít k výsadkářům, tak v rámci divize speciálních operací je ve městě Zweibrücken v jednotce Fallschirmjägerbataillon 263 volné místo. Bez váhání jsem na jeho nabídku kývl.

Když jsem si začal o tomhle batalionu číst, tak jsem zjistil, že se specializuje na EVAC-OP operace, tedy na eskortování německých občanů do bezpečí. Tehdy patřily ke stálým misím této jednotky mise v Bosně a Hercegovině, Kosovu nebo v Somálsku. Vstupní testy jsem dělal v létě 2001 a narukoval jsem v říjnu stejného roku, tedy těsně po událostech 11. září. Absolvoval jsem nejdřív základní výsadkářský výcvik a pak základní speciální výcvik. Tento typ výcviků si jednotlivé regimenty a výsadkářské útvary stanovují samy podle svých potřeb a v rámci nich se pak rozdělují vojáci do jednotlivých čet.

Jaká byla reakce Vašeho nejbližšího okolí, když se dozvěděli, že jste vstoupil do armády? Říkal jste, že o možnosti stát se profesionálním vojákem Vám řekla i máma. Co ostatní členové rodiny nebo blízcí přátelé? Popichovali Vás nějak?

Samozřejmě, jistá forma popichování určitě byla. Někdy mi dokonce i říkali zelená hlavo. Ovšem bylo to individuální. Někteří si dělali v přátelském slova smyslu srandu, někteří mě v jistém slova smyslu obdivovali, protože jsem šel k výsadkářům. Ve svém okolí jsem poznal pár lidí, kteří v armádě byli, ale k výsadkářům jsem šel jako jediný. 

Setkal jste se i s tím, že by Vás jako cizince v německé armádě diskriminovali?

Já osobně jsem se s tím nesetkal. V německé armádě bylo tehdy i hodně Rusů, a i já sám jsem někdy měl dny, kdy jsem víc komunikoval s kolegy v ruštině než v německém jazyce. Ovšem bylo to až po absolvování základního výcviku, kdy jsme už například po večerech měli možnost spolu mluvit i jinak než německy. Z jiných regimentů a batalionů jsem slyšel ledacos a věřím tomu, že určitě k případům diskriminace mohlo v případě cizinců, i konkrétně Slovanů dojít, ale já osobně jsem se s ničím takovým nesetkal. 

Mnoho lidí si myslí, že nejdůležitější částí vojenského výcviku je fyzická příprava, ovšem mohl byste říct, jakou roli hraje u vojáka psychika a jestli je důležité, aby byl voják psychicky stabilní?

Psychická stránka je určitě velmi důležitá.

Dá se nějakým způsobem i říct, která stránka připravenosti je důležitější?

Potřebné jsou bezesporu obě. Jedna totiž musí doplňovat tu druhou. Nikdy totiž nevíte, co se může stát, a proto je podle mého názoru důležité, aby existoval jakýsi kompilát fyzické i psychické zdatnosti.

Jako profesionální voják jste sloužil u německých výsadkářů, kteří mají (jako i ostatní jednotky) svůj specifický výcvik. Mohl byste popsat, jak tento výcvik probíhal v útvaru, ve kterém jste sloužil?

V rámci našeho výcviku bylo procvičování výsadku až jednou z posledních částí základního speciálního výcviku. Naše jednotka tehdy výsadky trénovala ve městě Altenstadt, kde se na letecké základně nachází výsadkářská škola. V podstatě trénink seskoků, při kterých se padák otevírá sám, probíhá 3 až 4 týdny. Prvních 10 dní se soustředíte na přípravu na zemi. V praxi to znamená, že skáčete z atrapy letadla, jste připevněn na laně, které je podobné bungeejumpingu. Trénuje se především dopad, trénuje se samotná forma výskoku z letadla, učíte se, jak se má voják v průběhu výskoku chovat, když visí ve vzduchu, jak se má chovat, aby nedošlo ke srážce vojáků ve vzduchu a procvičuje se i řešení nečekaných situací. Po zvládnutí těchto částí výcviku se jde do letadla. K tomu, abyste dostali odznak, jste museli absolvovat 3 seskoky a pak ještě dva. Někdy nabízeli poslední seskok i z vrtulníku ať už z modelu CH nebo Bell. Z hlediska letadel se v mých časech nacvičoval výsadek ze stroje Transall C-160.

fotografie č.1- Německo, archiv respondenta
Foto: Z výsadkářského výcviku, Německo | osobní archiv respondenta (se souhlasem autora)

Mají seskoky z letadla nějaká přesně stanovená specifika?

Ano, samozřejmě. Voják musí dodržovat jistá pravidla, musí si držet rezervu a je potřeba vždy skákat co nejdál. Například v našem batalionu se skákalo z boční strany letadla, někdy i zezadu, ale především z boku a někdy i s obou stran. Jestli si dobře pamatuji, tak v době, když jsem u svého batalionu sloužil, mělo Německo nejrychlejší výsadky výsadkářů. To se samozřejmě mohlo od té doby změnit. Skákalo se v sekundových intervalech. Vypadá to tak, že vyskočíte z letadla, držíte přitom rezervu. Voják má přitom často pocit, že letí do strany, a ne dolů a postupně musí počítat 4 vteřiny. To se ale dělá takovým způsobem, že počítáte 1000, pak 2000, 3000 a 4000. Voják pak zkontroluje situaci nad sebou a kolem sebe, vázání padáku a dává pozor, aby se v průběhu klesání nesrazil s dalším vojákem. Přistání vypadá tak, že dáte kolena co nejblíž k sobě a při dopadu se kutálíte.  

Kromě fyzické a psychické připravenosti, do jaké míry je podle Vás důležité, aby měl voják informace o zemi, do které je nasazen, aby aspoň částečně znal místní kulturu a způsob života tamních lidí?

Můj názor je, že je to opravdu velmi důležité a vidím v tom i budoucnost speciálních operací. Když se například podíváme do minulosti na Operaci Bouře 333 v Afganistánu, když byl zabit tehdejší prezident země Hafizulláh Amín, tak část jednotek Specnaz, které někteří říkali i „Muslimský Specnaz“, byla původem z Tádžikistánu, Uzbekistánu nebo Turkmenistánu. Tito vojáci měli turkický nebo perský původ, znali místní jazyk a lépe znali místní poměry, mentalitu a uměli se tak i lépe infiltrovat do davu. Podobná jednotka funguje v USA v rámci CIA, do roku 2016 se jmenovala „Special Activities Division“. Teď se myslím jmenuje SAC (Special Activities Center). V této jednotce sloužili příslušníci různých speciálních jednotek, kteří byli jazykově nadaní a vypadali jako místní. V Izraeli zase mají jednotku Duvdevan, kde vojáci nejenže mají velký přehled o zemi, do které jdou, ale oni vysloveně žijí tou přípravou a tou či onou konkrétní zemí. V Jihoafrické republice zase existovala například jednotka Selous Scouts. Vojáci z této jednotky nejenže znali jazyk kmenů, ale i vyrostli v těchto kmenech a jejich výcvik byl pod dohledem daných kmenů. Jak jsem zmínil, toto je podle mě budoucnost speciálních operací, kdy je příprava intenzivně zaměřená především na obyvatelstvo, které v dané zemi žije. Tato příprava nemá souviset s nenávistí vůči té zemi, ale s pochopením lidí, kteří tam žijí.

Jakých misí jste se účastnil Vy osobně?

Já jsem se účastnil mise v Afghánistánu v rámci ISAF, pak jsem byl v Demokratické republice Kongo v rámci EUFOR a pak v rámci KFOR v Kosovu.

Měl jste před odchodem na svou první misi nějaká očekávání a představy o tom, jak by mohla mise vypadat a jak bude vypadat Váš každodenní život?

Pochopitelně jsem měl. Měl jsem i mnoho ruských kamarádů a kolegů, kteří mi vyprávěli o zážitcích svých otců a strýčků a oni sami měli nějaké představy o Afghánistánu. Ovšem moje představy mě opustily ve chvíli, kdy jsme do Afghánistánu dorazili a pak i v průběhu prvních týdnů. Pro mě byl Afghánistán jako úplně jiná planeta.

Dá se tedy říct, že šlo o něco jako šok?

Těžko říct, jestli šok. Šok je něco, co traumatizuje. Mně osobně se v Afghánistánu líbilo. Je tam mnoho hezkých oblastí, potkáte i milé lidi, takže nedá se mluvit o šoku, ale určitě to bylo něco jiného a dodnes nevím, jak přesně ten pocit popsat.

Měli jste na misích, nejen na té v Afghánistánu, přesně stanovený pracovní harmonogram nebo byl program spíš volnější a odvíjel se od vzniklých situací?

Bylo to oboje. Měli jsme naplánovány běžné patroly a pak jsme byli nasazováni v případě, že se něco stalo, nebo byla plánovaná nějaká večerní operace, které jsme se museli účastnit. Dá se tedy říct, že šlo o kombinaci obou variant.

Byl jste Vy osobně účastníkem přestřelky?

Bylo tam pár přestřelek, o kterých bych ale nechtěl detailně mluvit, ale ano, měl jsem tu možnost. Poprvé, když se začalo střílet, tak to byl takový divný pocit, kdy jsem se sám sebe ptal, co to vlastně dělám. Dalo by se říct, že šlo o takové sekundové zamražení, jestli to, co se děje, je skutečné. Pak ale děláte to, co umíte a to, co musíte.

Účast na misích je často spjatá s mnohými zážitky, ať už pozitivní, negativní, nebo legrační. Máte takovéto vzpomínky i Vy? Vzpomenete si například i nějakou komickou situaci, na kterou dnes vzpomínáte s úsměvem? 

Co myslíte? Byli jsme tam samí kluci. Nevím ani jak bych to nazval, ale když se na to podívám z hlediska odpovědnosti, byli jsme tehdy jako děti. Dokonce je těžké uvěřit, že jsme tam byli jako dospělí muži, protože i ti, kteří byli starší, se z hlediska odpovědnosti chovali jak děti. Například jeden z kamarádů v Afghánistánu v noci usnul za kulometem, dostal mikro spánek. Když se vzbudil tak omylem zmáčknul spoušť. Tehdy to byl samozřejmě obrovský průšvih, protože on byl profesionál a nemělo by se to stávat. Ale stalo se. Podařilo se mu vystřílet vosí hnízdo do italského tábora, který byl nedaleko našeho. Naštěstí se nic tragického nestalo, a i proto jsme si pak z toho dělali srandu. Chvíli se i dotyčný za to styděl. Díkybohu Italové neopětovali palbu, i když to klidně mohli udělat, protože i když věděli že se střílelo z německého kulometu, nevěděli, kdo za ním sedí. Ovšem po tomhle incidentu jsme od nich už pizzu nikdy nedostali. Italové totiž v kempu měli pizzerii. 

Zažil jste něco, co jste si nepředstavoval, že někdy uvidíte?

Když se někdo odpálil, tak to naše četa musela uklízet. Nebylo to přímo náplní naší práce, ale když šla nějaká část naší čety kolem, tak byla požádána, aby kousky lidských těl posbírala. Mohla to být směs třeba pěti lidí, kteří padli za oběť. Já osobně jsem se toho nikdy neúčastnil, ale několikrát když jsme šli kolem, tak jsme tam viděli kluky z naší jednotky a říkali jsme si, že jsme tam jenom jako nějaké uklízečky.

Samozřejmě se člověk setkal i s bizarními věcmi. Například se několikrát stalo, že se dvě osoby začali hádat o cement nebo písek, a dokonce se kvůli tomu začali bít lopatami. Jeden člověk zabil druhého, pak nám toho člověka přinesli do kempu a můj kamarád, který byl medik se ho pokoušel zachránit, ale nepovedlo se to a dotyčný zemřel. Bylo tam toho hodně, ale časem si na to člověk zvykne. Nemusí to tak ale být vždy. Znám případy, ne konkrétně z naší jednotky, ale slyšel jsem, že byly i případy, kdy se voják vrátil z mise domů a spáchal sebevraždu ať už kvůli tomu, že byl ze všeho traumatizován nebo měl výčitky svědomí z toho, co viděl. A to byl případ nejenom mise v Afghánistánu, ale i v Kongu a Kosovu.

Dá se tedy říct, že takovéto případy se dají aplikovat pro všechny mise?

Určitě. Můj pohled na věc je takový, že i pro ty vojáky, kteří jsou zavření celou dobu v kempu, je to nesmírně náročné. Samozřejmě si z nich ostatní dělali legraci, že nevycházejí ven. Ovšem dnes se na to zpětně dívám tak, že všichni vojáci tvoří jeden tým a mají společný cíl. Například my jako výsadkáři jsme si taky utahovali z těch, co pracovali v kuchyni, tak nám to pak oni na oplátku dali pocítit. Když například uvařili nějaké dobré jídlo, tak nám schválně dali menší porce. Možná nám dali do jídla i něco navíc, ale to radši ani vědět nechci. Já osobně jsem pak ale hrozně rychle pochopil, že je potřeba mít s kuchaři dobré vztahy. Například v roce 2003 na misi v Afghánistánu bylo mléko potravinou, které bylo k dispozici pro vojáky málo. V kuchyni samozřejmě bylo a když jsme například šli ve volném čase cvičit, tak jsme si po cvičení chtěli udělat proteinový šejk. Ovšem za to, že jsme si z kuchařů dělali legraci, tak nám mléko nechtěli dát. Já jsem si k nim pak našel cestu, a to mléko jsem dostal. Obecně ale chci říct to, že i ti vojáci, kteří jsou po celou dobu v kempu, tak plní svou úlohu na 100 procent a taky to někdy mohou mít nesmírně těžké. Mohou mít třeba strach z útoků minomety, to bylo tehdy dost časté, nebo i z ponorkové nemoci.

Když jste mluvil o incidentu s Italy, měl jste možnost se například v Afghánistánu potkat i s příslušníky jiných zemí, třeba i s Čechy a Slováky?

Byly tam Kanaďané, s nimi jsme se potkávali asi nejčastěji. Pak tam byli Poláci, konkrétně jsem Slováky nepotkal, ale mám pocit, že tam byli taky, ale na jiné základně. Čechů bylo taky málo, bylo tam dost Chorvatů z jedné speciální policejní jednotky a ti byli opravdu dobří. Na ně mám velmi dobré vzpomínky. 

Panovala mezi vámi i soutěživost?

Ovšem. Nebylo to jenom v rámci výsadkářských jednotek, ale zejména mezi zeměmi jako takovými. Často mezi zeměmi panovala jistá zlomyslnost ve smyslu, že například Makedonci něco udělali a pak se o tom mluvilo, že se to stalo proto, že jsou to Makedonci a tak dále. Já jsem si například s Makedonci a Chorvaty dobře rozuměl. Jednak jsem znal srbochorvatštinu a taky to byla dobrá možnost na chvíli vypnout mozek a potkat i jiné než německé tváře. Byla to, jak se říká v srbochorvatštině, „druga priča“ (jiný příběh). 

Později jste se stal odstřelovačem. Absolvoval jste i odstřelovačský výcvik. Jak se pak pro Vás pak mise změnili?

Jedním ze základných aspektů odstřelovače je trpělivost. To zjistíte v průběhu vašeho výcviku, že musíte často v momentě zvýšit výkon z 0 na 100 a obráceně. V praxi to znamená, že musíte například absolvovat dlouhé pochody, které jsou vyčerpávající. Čím blíže jste k cíli, tím víc se zvyšuje nutnost maskování a kamuflování. Pak si rozložíte hnízdo a musíte čekat. Nikdy nevíte, jak dlouho budete čekat. Někdy jsou úkoly odstřelovače čistě pozorovatelské. Dokonce ani nevíte, jestli v ten den budete, nebo nebudete střílet. Ta trpělivost je ale velmi důležitá, a proto se v našem batalionu rekrutovali odstřelovači z vojáků, kteří už byli v četách a velitelé se o jejich kvalitách a potenciálu dověděli už v průběhu misí. Jelikož byl v Afghánistánu velitelem mé jednotky odstřelovač, párkrát mě vzal na plnění pozorovatelských úkolů a po Afghánistánu mě navrhl na převelení mezi odstřelovače. 

Teď, když už nevykonáváte práci profesionálního vojáka, nepřemýšlel jste o tom využít své zkušenosti z misí například v rámci vojenského aparátu, nebo jako výcvikový specialista? Nelákalo Vás to?

Těžko říct, když jsem od armády odcházel, tak už jsem s armádou nechtěl mít nic společného. Měl jsem potřebu z armádního života odejít a být civilistou. To se tak úplně nepovedlo a už brzy po mém odchodu z armády mě oslovily soukromé společnosti, které byly zaměřeny na obchodování s vojenským materiálem nebo ochranu osob. Opět mě ten vojenský život trochu pohltil, ovšem tentokrát v soukromém sektoru, kde všechny své zkušenosti využívám.

Ovšem můj záměr to nebyl pracovat hned po odchodu z armády v této oblasti. Když jsem opouštěl armádu, chtěl jsem jít tou civilní cestou, co se mi i chvíli dařilo, ale necítil jsem se v této pozici moc komfortně, protože jsem se za nic nevyučil. Když jsem do armády vstupoval, bylo mi 18 a nic jsem nevěděl. S odstupem času se ale na to dívám skrze heslo „bakerman is baking bread“. Každý člověk má nějaký obor, kterému rozumí a kterého by se měl držet. Proto jsem se rozhodl v oblasti blízké armádě pokračovat, tentokrát ale v soukromém sektoru.

Fotografie č.2- Afrika, archiv respondentaFoto: V roli kontraktora na africkém kontinentu | osobní archiv respondenta (se souhlasem autora)

Dá se tedy říct, že i když se člověk snaží armádní život opustit, tak je to náročné a člověk se k něčemu podobnému opět vrátí?

V mém případě to tak bylo. Mám bývalé kolegy, kterým se to podařilo plně se vrátit do civilního života. Jeden je dnes například zubař, druhý je účetním. Pravdou ale je, že zhruba těch 70 % se pořád věnuje tomu, co je spojeno s armádou, tak jako i já. Jde například o ochranu osob, nebo o bezpečnostní konzultanty. 

Je možné to tedy zobecnit, že každý voják zůstane v mysli už navždy vojákem?

Podle mě to nelze úplně takhle generalizovat. Záleží to od toho kde, u jaké jednotky a jak dlouho voják sloužil a jak vážně bral svou práci. Je mnoho vojáků, kteří ráno přijdou do kasáren, odslouží a odpoledne jdou domů. Je to absolutně v pořádku, o to víc pokud to má nějaký prospěch pro armádu, zemi, i samotného člověka. Já jsem to bral tak, že služba pro mě nebyla prací, ale skutečně službou. Musíte dělat i věci, které se vám nelíbí. Právě tehdy, když se vám ty věci nelíbí nebo už nemůžete dál, tehdy musíte najít nějakou motivaci, alespoň fiktivní. To vám pomůže přesvědčit sebe samého, že to chcete, i když to vlastně nechcete. V tom podle mě je ten rozdíl mezi těmi, co to berou jenom jako práci a těmi, co to berou jako službu – tedy něco víc. Ti, co to berou jenom jako práci se pak dokážou lépe uplatnit v civilním životě než ti, kteří to brali jako něco víc. Ti se taky snaží uplatnit, ale pak zjišťují, že to moc nedávají.

Litoval jste někdy toho, že jste sloužil?

Vůbec. Pro mě byl Bundeswehr, zejména náš výsadkářský batalion, druhou rodinou. Našel jsem tam to, co jsem hledal. Pro mě to bylo velké dobrodružství, z čehož i dodnes čerpám. Pamatuji si, když jsem dělal vstupní zkoušky, tak jeden kapitán říkal, že Bundeswehr není žádná dovolenková agentura, která vám umožní poznávat nová místa, jazyky nebo lidi. Pro mě to ale trochu tak bylo. Byla to taková kombinace všeho. Taky jsem chtěl hodně cestovat. Nevím, jestli jsem chtěl utéct sám před sebou, nebo to byla opravdu jen touha poznávat nová místa, ale dodnes své zkušenosti využívám.

Přidat na Seznam.cz

 Autor: Otto Dóka