Povinná vojenská služba bývá vnímána nejen jako prostředek k navýšení aktuálního počtu vojáků, ale také jako způsob vytvoření široké základny rezervistů, které může stát v případě vojenského konfliktu povolat. Ve srovnání s lidmi, kteří armádou nikdy neprošli, by měli být výrazně lépe připraveni – absolvovali základní výcvik a během služby zpravidla získali i určitou specializaci. Po návratu do civilního života však jejich vojenská připravenost postupně klesá. Ztrácejí osvojené dovednosti i fyzickou kondici a zároveň přestávají držet krok s technickými změnami a novými postupy, které armáda mezitím zavádí.

Tento proces lze zvrátit, nebo alespoň zpomalit, prostřednictvím pravidelných cvičení, která bývalí vojáci absolvují po skončení základní služby. Pro jejich opětovné zavedení se v rámci širší reformy povinné vojenské služby rozhodlo i sousední Rakousko. Vojenská služba zde byla ve srovnání s bývalým Československem vždy poměrně krátká. I ve své nejdelší podobě po zavedení v roce 1955 trvala pouhých devět měsíců. V 70. letech byla zkrácena na šest měsíců, doplněných o dalších 60 dnů vojenských cvičení. Právě tato povinná následná cvičení byla v roce 2006 zrušena. Bývalí vojáci se poté mohli dobrovolně zapojit do milice, která má svým pojetím blízko k české aktivní záloze a jejíž součástí jsou i pravidelná vojenská cvičení. Pokud ale o milici neměli zájem, jejich kontakt s armádou skončil.

Neutralita, demografie a nedostatek rezervistů

V současnosti však tento systém, vytvořený pro méně turbulentní dobu, přestává stačit. Rakousko je vojensky neutrální zemí a nikdy se nestalo členem Severoatlantické aliance. Není proto vázáno aliančními požadavky na obranné výdaje, zároveň se však při obraně vlastního území nemůže opírat o systém kolektivní obrany NATO. Potřeba zajistit dostatečné vlastní obranné kapacity proto v zemi silně rezonuje – a bez odpovídajícího počtu vojáků to není možné.

Armáda uvádí, že by potřebovala téměř 3 500 nových členů milice ročně, tuto potřebu se však daří naplňovat pouze z přibližně 60 až 70 %. Ještě horší je situace u poddůstojníků milice, kde se každoročně podaří doplnit jen asi 35 % potřebného počtu a zároveň roste jejich průměrný věk. Ve prospěch armády nehraje ani demografický vývoj. Počet mladých občanů podléhajících branné povinnosti klesá a v dohledné budoucnosti nelze očekávat výrazný obrat. Roste proto tlak na to, aby armáda lépe využívala již jednou vycvičené lidi a udržovala jejich schopnosti i po návratu do civilního života. Především však političtí představitelé návrat povinných vojenských cvičení zdůvodňují zhoršením bezpečnostní situace v Evropě. Slovy kancléře Christiana Stockera: „Mír už není žádnou samozřejmostí.“

Šest měsíců služby, tři měsíce cvičení

Široká středová koalice, která v současnosti v Rakousku vládne, chce reformu prosadit tak, aby mohla vstoupit v účinnost od 1. ledna 2027. Pokud návrh projde parlamentem, bude povinná vojenská služba fungovat podle modelu 6 + 3. Vojáci budou nadále absolvovat standardních šest měsíců základní služby, k nimž však přibudou další tři měsíce povinného výcviku. Část z nich budou tvořit tzv. Truppenübungen, tedy cvičení u jednotky bezprostředně navazující na základní vojenskou službu, a část tzv. Milizübungen, které budou rezervisté absolvovat v průběhu následujících deseti let. Termíny těchto cvičení by přitom měli znát až čtyři roky dopředu, aby je mohli lépe sladit s pracovním a rodinným životem.

Vláda se tak snaží vyjít vstříc mladým lidem, kteří změny podporují pouze menšinově (36 procent) a poukazují na komplikace, jež jim vojenská cvičení mohou způsobit v běžném životě. Zároveň reaguje na obavy zaměstnavatelů z opakované nepřítomnosti pracovníků, zejména těch obtížně zastupitelných. Snahou je omezit praktické dopady reformy a předejít výraznějšímu odporu veřejnosti, který by mohl její zavedení zkomplikovat.

Zdroj: Gallup.at, Bundesheer.at, Bundeskanzleramt.gv.at, Parlament.gv.at