Modernizace pozemních sil není například jen o nových houfnicích s delším dostřelem. Podle vrchního praporčíka pozemních sil št. prap. Michala Baky samotná technika sice zvyšuje letalitu i šanci přežít, ale zároveň klade obrovské nároky na výcvik, logistiku a hlavně na „mindset“ vojáků. Armáda ČR podle něj nikdy nevyhraje kvantitou, ale musí jít cestou kvality, vzdělání a schopnosti využít informace napříč doménami.

Video: Rozhovor s vrchním praporčíkem Pozemních sil AČR št. prap. Michalem Bakou / CZ DEFENCE

V rozhovoru jsme se tentokrát zaměřili na konkrétní dopady modernizace Pozemních sil Armády ČR. „Když vezmeme například projekt CAESAR, dostřel dělostřelectva se zvýší minimálně o padesát procent. Modernizační programy tak rapidně navyšují letální schopnosti jednotek, což je největší benefit,“ upozorňuje Baka, podle kterého však nejde jen o pouhá čísla v tabulkách: „Jak se nám posouvá geometrie a anatomie bojiště, tak to, co dřív platilo, už dneska právě díky moderním technologiím úplně neplatí. Modernizace u pozemních sil zvyšuje letalitu našich jednotek tak, abychom byli schopni působit efektivněji, rychleji.“

Zásadní změny však netkví pouze v technice, ale i v tom, jak se armáda připravuje celkově. Michal Baka připouští, že konflikt vysoké intenzity je teď dominantní hrozba, ale zároveň odmítá dramatické interpretace: „Neříkám, že jsme si nepotřebovali některé věci znovu připomenout, protože se dělají jinak než mise v zahraničí. Na druhou stranu si nemyslím, že je to tak radikální zásah, aby nám to rvalo moc sil a prostředků. Základy jsou pořád stejné – palba, pohyb, komunikace.“ 

Zajímali jsme se také o to, jaké největší slabiny u pozemních sil vrchní praporčík v současné době vidí. „Musíme přidat ve všem. To, co nás teď trápí nejvíc a je plně v mé kompetenci, je mindset – nastavení vojáků. Myslet si, že nová technologie nahradí dovednost, není cesta. Technologie jsou vhodný doplněk, ale v momentě, kdy se na ně začneme spoléhat a opustíme základy, je to cesta do pekla,“ říká Baka a dodává, že každé rozšíření schopností má řetězové následky. „Když rozšiřujeme schopnosti a chceme dosáhnout dál, je potřeba nevidět jen bojovníky. Staré pravdy stále platí: bitvu může vyhrát pěchota, ale války vyhrává logistika,“ vysvětluje štábní praporčík. Zároveň však dodává, že bez velitelů a vzdělaného personálu se armáda zkrátka neobejde, což je koneckonců vidět i na Ukrajině.

Ohledně aktuálních projektů u pozemních sil Baka uvádí: „Nyní pracujeme intenzivně na programu, kterému pracovně říkáme Soldier letality program. Základní stavební buňkou pozemních sil je jednotlivec nebo tým, ale pořád se bavíme o vojákovi. Chceme dotáhnout výstrojní, zbrojní i technologické programy k dokonalosti tak, abychom snížili neefektivní zátěž a zároveň naplnili cílové schopnosti.“ Štábní praporčík následně uvádí praktický příklad: „Když se bavíme minimálně o 72 hodinách schopnosti operovat, tak jenom nést s sebou munici, vodu a všechno, co člověk potřebuje, klade nároky na výstroj, výzbroj a schopnosti přežití. Díváme se na Ukrajinu, díváme se po okolí. Velice zajímavý program má polská armáda. Spoustu těchto nápadů bychom mohli přijmout a postavit na podmínky České republiky. Zároveň ale musíme filtrovat. Půlmilionová armáda se organizuje jinak než armáda o 25 až 40 tisících,“ dodává Baka.

Modernizace se v pozemních silách nejviditelněji propisuje do schopností jednotlivce. „Já jsem nastupoval v roce 2005. K dispozici byl samopal vzor 58 – dřevotříska, mechanická mířidla,“ připomíná štábní praporčík a dodává: „Dneska má v podstatě každý voják kolimátor, prostředky pro střelbu v noci a tak dále. Zvyšujeme technologickou náročnost toho, co voják nese, a co musí umět ovládat. Tím zvyšujeme letalitu, ale i čas pro přežití. Když vidím nepřítele dřív, můžu dřív působit – a mám větší šanci přežít. Pro malou profesionální armádu je to klíč. My nikdy nebudeme mít kvantitu, musíme jít cestou kvality.“

Na naši otázku týkající se „optimální výbavy“ vojáka 21. století Michal Baka uvádí, že neexistuje univerzální seznam. „Výstroj a výzbroj vždycky diktuje úkol. Je rozdíl, jestli se přesunuji pěšky 30 kilometrů a pak teprve působím, nebo těch 30 kilometrů jedu ve vozidle. Je rozdíl, jestli udělám bojovou činnost a musím jít 30 kilometrů zpátky,“ vysvětluje vrchní praporčík pozemních sil.

A protože pozemní síly pokrývají široké spektrum úkolů, vzrůstá i požadavek na škálu prostředků. „My se snažíme pokrýt od severního po jižní pól skoro všechno, na což musí být navázaná paleta zbraní. Máme třeba horská komanda – tam s ráží 5,56 a jedenáctipalcovou hlavní ani nemá cenu střílet. Ráže 7,62×51 dává v horách úplně jiný význam,“ uvádí Baka.

A co dnes definuje moderní bojiště? „Optika zrychluje zamíření a zvyšuje šanci zasáhnout cíl. Termokamery, prostředky pro pozorování… bojiště je tím zahlcené. Každý příslušník pozemních sil by měl mít k dispozici celou paletu, aby byl schopný působit na 100 procent,“ upozorňuje štábní praporčík.

Praktické testování a seznamování se s výstrojí vrchní praporčík pozemních sil spojuje i se soutěží Svatováclavský pohár, jehož je hlavním organizátorem. „Mandatorní je balistická ochrana – pláty ve vestě, balistická přilba. A výstroj necháváme na soutěžících vojácích. Poslední roky to děláme tak, že se lidem vyplatí si výstroj po dni a noci upravit a přeskládat, aby získali výhodu,“ říká Baka a zmiňuje i další přínos soutěže: „Lidé vidí, co všechno je možné postavit za platné legislativy. Sterilita střelnice – tady palebná čára, tady terč, střílím dopředu a nic jiného – se pomalu bourá. A stereotyp ‚vždycky se to tak dělalo‘ se rozbíjí.“

Technologie však podle něj nikdy nenahradí schopnosti jednotlivce. „Existuje krásný příklad u speciálních sil. Začínáte na mechanických mířidlech, dokud nemáte dokonalý základ. Až pak dostanete kolimátor, pak optiku. Člověk má mít čistou dovednost a technologií si pomáhat, být rychlejší, přesnější, letální,“ uvádí Baka, který varuje před falešnými zkratkami: „Termovize není spása, když nevím, kdy se přes ni dívat a co sledovat. Myslet si, že termovize plně nahradí noční vidění, nebude fungovat. Musí to být v souladu. Jak říkám, dobrý sluha, zlý pán.“

Modernizace armády musí být propojena s velením. V tomto ohledu podle Baky roste tlak hlavně na poddůstojníky. „Náročnost na poddůstojníky je znát: musí vidět dva stupně nahoru, chápat kaskádu úkolu. Základní stavební buňkou na bojišti je družstvo – a družstvu velí poddůstojník. On ví líp než dvouhvězdičkový generál, jak v daném místě a čase splnit úkol. A zároveň musí rozumět technologiím a zbraňovým systémům. Jsou to lidé, na kterých stojí efektivita,“ vysvětluje štábní praporčík a dodává: „Snažíme se vytvářet podmínky a tlak, aby co největší plejáda velitelů chápala, že mission command je filosofie, kterou chceme jít. Někde to drhne, občas se musí zavelet napřímo. Ale my v našem týmu fungujeme čistě na mission command: generál dá úkol a já ho plním. Až ho splním, přijdu říct, že je splněn – a jak,“ popisuje Baka.

Důležitým prvkem pro armádu není jen samotný nábor, ale také fakt, jak rychle se z civilisty stane voják schopný obstát v moderní válce. „Nedokážu úplně hodnotit metodiku náboru, je to mimo můj rank. To, že bychom vojáků potřebovali více, je ale pravda,“ říká vrchní praporčík pozemních sil s tím, že vidí potenciál v programech, které lidem umožní armádu takzvaně ochutnat: „Dobrovolné vojenské cvičení je dobrá cesta. Pořád však existuje určitá bariéra. Lidé nechtějí do neznáma, nechtějí vystoupit z komfortní zóny. Výcvikové programy musíme přizpůsobit tak, abychom je co nejrychleji dostali na úroveň, kterou chceme.“

Na otázku, kolik času to reálně zabere, Baka odmítá střílet čísla od boku. „Je to hodně individuální,“ říká. „Rozdíl je, jestli přijde někdo fyzicky připravený. Rozdíl je, jestli je dotyčný z vojenské rodiny. A hlavně je rozdíl mezi operátorem dronů, elektronickým bojem a osádkou tanku. Leopard 2A8 je v podstatě F-35 na pásech. Nevíme, do čeho jdeme. Nedokážeme odhadnout, jak dlouho nám to bude trvat. Motto ‚uděláme střelce za tři měsíce ve Vyškově‘ rozhodně neplatí.“

Zajímalo nás, do jaké míry se představy rekrutů liší od reality. „Představy jsou různé. Akční filmy a hry to zkreslují – když prší, prší v monitoru, ale nejsem v mokrých věcech já. A když člověk běhá s 30 až 50 kilogramy výstroje, u monitoru to necítí, v reálu to však cítí,“ uvádí Baka. Střet s realitou však považuje za součást odolnosti: „To, že lidi vystavujeme problémům všedního dne, může budovat odolnější společnost. My se musíme přizpůsobit. Přístup je alfa a omega a my ho musíme změnit a zlepšit.“

V technologické připravenosti dnes štábní praporčík vidí generační výhodu. „V roce 2005 jsem měl tlačítkový telefon a kredit 600 korun na půl roku,“ směje se. „Dneska člověk dostane tablet, telefon, jednotnou pracovní stanici. Pro mladé je to rutina,“ říká Baka, který však zároveň upozorňuje na fakt, že se zkušenost „starších“ a technologická lehkost „mladých“ mohou doplňovat: „Mladí rychle pochopí menu, ovládání. Starší zase dokážou převést technologii do taktické výhody. To je dobré období pro progres.“

Na otázku, zda je v současnosti u pozemních sil trendem univerzálnost, nebo spíše specializace – štábní praporčík říká obojí, ale s jasnou hierarchií. „Každý z nás v uniformě je primárně střelec,“ konstatuje Baka s tím, že když se něco stane, voják jde a bude bojovat. Na tento základ se pak staví specializace. „Ano, potřebujeme operátory dronů, specialisty C4ISR. Dneska je každý voják i senzor. Data v reálném čase jdou nahoru, přinášejí lepší palby, efektivnější palby. Univerzálnost je kostra, a k tomu je třeba specializace,“ vysvětluje vrchní praporčík pozemních sil.

Pokud se chcete dozvědět více, pusťte si celý rozhovor v úvodu tohoto článku.